Kuše

(též samostříl), je střelná zbraň vystřelující mechanickou silou speciální šípy. Historie kuše První zmínky o kuši jsou z Číny zhruba z roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy ale hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie. Nezávisle na Číně byla předchůdkyně kuše vyvinuta v 5. století př. n. l. v řeckých městských státech. Vzhledem k dlouhému nabíjení nebyla považována za příliš účinnou zbraň s výjimkou obléhání. Jako její vylepšení vznikla kolem roku 400 př. n. l. balista. Balista vrhala místo šípů kamenné projektily. Za své jméno vděčí římským legionářům. V německém městě Xanten v dolním Porýní našli archeologové v jedné štěrkovně kovové ostatky římské torzní kuše z doby kolem počátku n.l. Ostatky obdobné zbraně byly též nalezeny ve Španělsku a Iráku. V bitvě u Hastings (1066) nasadili Normané kuši proti Anglosasům. Dobové iluminace kuši sice nevyobrazují. Její použití bylo doloženo archeologickými vykopávkami. Šípy z kuše byly nalezeny přímo na bitevním poli. Použití kuše mezi křesťany bylo v Evropě v bojích mezi křesťany zakázáno Druhým lateránským Koncilem roku 1139, neboť kuše byla prohlášena pro svůj dosah a průbojnou sílu za nerytířskou zbraň. Použití proti pohanům, obzvláště proti arabským / islámským, zůstalo povolené. Tento morální zákaz se však ve válečné praxi neprosadil. Ironií historie je fakt, že Richard lví srdce, sám velký příznivec a podporovatel nasazení kuše, sám přišel o život roku 1199 po zásahu šípem.

Kuše                                      Toulec na šipky           

Kuše po nátahu vyvine zpravidla jen jeden výstřel. Výjimkou v použitelnosti byla čínská opakovací kuše, která byla používána od počátku našeho letopočtu až do 19. století. Umožňovala vystřelit za 15s až 20 šipek a byla úspěšně používána, jako obranná zbraň na Velké čínské zdi. V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla (spolu s dlouhým lukem) jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný, krátký a jednoduchý. Na druhou stranu nevýhodou kuše byla větší hmotnost a menší rychlost střelby: asi jedna až dvě střely za minutu. Kuše byla zbraní původně ze zemí především západní Evropy, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali. Střelec z kuše se nazývá kušník. Před střelami z kuše se kušníci chránili především pavézami. V pozdním 15. století byla vyvinuta přenosná střelná zbraň arkebuza / hákovnice, která do poloviny 16. století vytlačila kuši jako válečnou zbraň z většiny území Evropy. Dále se používala jako lovecká zbraň, která se od 16. století používala spolu s palnými zbraněmi. Od té doby socha kuše tvarově přibližuje pažbě palných zbraní, která má časem stále ekonomičtější tvar. Renesanci zažila kuše až ve druhé polovině 20. století, kdy díky novým materiálům bylo možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (v Česku je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek (např. speciální jednotky Jihoafrické republiky). Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.