Rytíři používali různé rytířské zbraně: oštěp, kuši a luk. V boji muž proti muži jim sloužila sekera, palcát, a hlavně meč. Ale oblíbenou zbraní rytířů zůstalo kopí. V „historických“ dílech jako byly kroniky, stejně jako v literatuře se meč tasí až ve chvíli, kdy je kopí zlomeno.
Zachovalo se několik exemplářů mečů pocházejících z 11 a 12. století, které sloužily rytířům Viléma Dobyvatele, prvním křižákům, soupeřům Rolanda a Oliviera. Takový meč měřil 90 – 100 cm a vážil 1 -1,8 Kg. Meč s oboustranným ostřím měl ve své části centrální drážku, které ho odlehčovala, ale nesnižovala jeho odolnost. Na konci rukojeti ze dřeva, rohu nebo kosti, potažené kůží nebo motouzem, aby se v dlani lépe držela, byl kulatý knoflík (hruška), jehož úkolem bylo zajistit vyváženost zbraně. Někdy obsahoval i relikvie, jako například Durendal, meč hlavního hrdiny v Písni o Rolandovi. 
Rytíři dávali často svým mečům jména, podobně jako koním, a dokazovali tak svou příchylnost ke zbrani, od níž se dokázali odloučit je vzácně. Některé meče zdobily instruktované nápisy, zlaté nebo stříbrné, anebo jen vyryté na ostří. Mohly to být znaky vlastníka, častěji jméno výrobce, případně také formule náboženského charakteru, jež sloužily pravděpodobně jako talisman. Podle historika a kováře S.Peirce bylo k výrobě takové zbraně zapotřebí asi dvě stě hodin práce, teda daleko více času než k výrobě dlouhé drátěné košile do půl stehen tzv. hauberku.

Meče se používaly spíše jako zbraně sečné než bodné a hrdinské zpěvy se nejednou dlouze rozepisují o tom, jak silnou paži měl rytíř a jak ostrý by jeho meč, schopný naráz přetnout tělo nepřítele či dokonce… jeho koně! Nalezené tělesné ostatky někdy prokazují velmi hluboké rány, uťaté končetiny a přeseknutá těla, i když nelze s jistotou říci, zda k nim došlo po úderu meče nebo sekery. Používání bojových seker a palcátů, doložené od 11. století zejména v Anglii, se rozšířilo ve 14. století a ještě více v 15. století souběžně se zavedením velkého obouručného meče, tedy v době, kdy se zbraně stávaly rozměrnějšími.

Dýka s krátkým a tenkým ostřím (20 cm), jíž se později říkalo „milosrdná“, se používala k dobití poraženého, anebo k jeho zastrašení s cílem přinutit ho, aby se vzdal. Dýka se dala také vrazit do pevné části krunýře. Od 11. do 13. století boj s mečem v ruce často následoval po prvním útoku za použití kopí, a to jak ve válce, tak v turnajích.

Kopí, které je v latinských textech pojmenováno slovy hasta nebo lancea a ve francouzštině jako „lance“, „espié“ nebo „glaive“, zůstalo po celý středověk charakteristickou zbraní rytíře. Až do 11. století se ho užívalo jako bodné zbraně a měřilo méně než 250 cm. Prodloužilo se a bylo těžší poté, co se ujala a rozšířila nová forma útoku s napřaženým kopím, v průběhu 13. století dosáhlo délku 350 cm a později bylo ještě delší. Na počátku 14. století vážilo 15 – 18 Kg. Ratiště z jasanového, jabloňového nebo bukového dřeva bylo někdy před hrotem s dvojitým ostřím ozdobeno podlouhlou trojhrannou korouhvičkou (praporec), nebo erbovním znakem či korouhví označující postavení toho, kdo kopí nosí. Rytíř – korouhevní pán řídil skupinu rytířů, tzv. conroi. Korouhev nebo zástava, symbol velení, sloužila v bitvě jako orientační bod. Kopí opatřené erbovním znakem se také mohlo použít jako útočná zbraň v nové technice boje, čímž se vylučovalo jeho původní zaměření zbraně vrhací. Aby se zamezilo příliš hlubokému průniku špice, kterou by pak nebylo možné vytáhnout z těla zpět, umístila se na ní narážka nebo obruba.

Souběžně s prodlužováním kopí a zvětšováním jeho váhy se muselo řešit jeho uchopení. U ruky, která ho držela, bylo opatřeno kruhovým štítem, jenž měl zmírnit zpětný náraz, na konci 14. století se na krunýř rytíře, kterého se začalo všeobecně používat na počátku 15. století, umístila pojistná zarážka (hrázka). Byl to jakýsi pevný háček na brnění, který umožnil uvést do souladu ratiště kopí a krunýř, a ulehčit od váhy kopí. Obvyklá technika spočívala v držení kopí pravou paží a jeho vedení šikmo ve směru protivníka, tedy vpřed poněkud vlevo nad krkem koně. Štít se tudíž přidržoval rovněž mírným vychýlením vlevo, ve směru předpokládaného útoku. Také brnění používané v zápasech a na turnajích bylo brzy asymetrické, zpevněné v levé části. Protože úder byl smrtelný, používala se od roku 1200 v některých „zábavných“ zápasech a kláních kopí ztupená: špičku nahradila vrubovaná korunka, která měla umožnit vyhození protivníka ze sedla, aniž by ho útočník probodl.

Zbroj rytířů se vyvíjela v návaznosti na narůstající útočné síle. Až od poloviny 11. století, kdy se objevila nová technika útoku, chránila tělo válečníka šupinovitá krátká sukně s rozparkem, nošená na kožené tunice, anebo kroužková zbroj ve tvaru suknice, která sahala až do poloviny stehen. Od poloviny 11. století do poloviny 13. století se používání kroužkové tuniky neboli hauberku stalo všeobecným. Protáhla se do délky a její rozparek měl rytíři umožnit vyhoupnout se na koně, přičemž oba cípy sukně mu chránily partie stehen. Nezachoval se nám žádný hauberk z 11., 12. ani 13. století, ale známe některé exempláře z 10. století. Kroužková zbroj ve tvaru tuniky skrývala dobrou ochranu proti úderům meče, zato méně chránila před šípy a vrhacími oštěpy, ještě méně před sekerou, šípem s čtyřhranným hrotem ze samostřílů nebo úderem kopí během útoku. Její dobrou vlastností byla pružnost a relativní lehkost (12 – 15 Kg). Tato sice vcelku nemalá váha, ale rozprostřená na obě ramena, umožňovala dobře pohyb na koni nebo pěšky. Každé očko či kroužek byly spojené se čtyřmi dalšími, které ho držely, ale zároveň mu dávaly určitou volnost, takže vzniklo vcelku pružné odění, tím účinnější, že kroužky byly jemné a ve velkém počtu. Odhaduj se, že jeden hauberk se mohl skládat 20 000 až 200 000 propojených kroužků. Energie nárazu se tak rozšířila do větší plochy. Ztlumení úderu měl dále dosáhnout vycpaný kabátec neboli varkoč či gambeson (gamboison), který se nosil pod hauberkem a měl zabránit bolestivým zraněním. Existují i názory, že hauberk nechránil (podobně jako tzv. haubergeon, drátěná košile bez rukávů do půli stehen), jen hlavu a ramena, ale celé tělo. Přidávaly se k němu další ochranné části: krátké skládané kalhoty z kovových kroužků, kroužkové rukavice bez prstů, které se rozšířily v průběhu 12. století, drátěná čepice, která se nasadila pod přilbicí a chránila hlavu v 11. a 12. století. Kolem roku 1150 nosili rytíři přes hauberk pláštník ozdobený jejich heraldickými znaky, podle nichž se poznávali a které umocňovaly jejich solidaritu a rytířský „komplex nadřazenosti“.

Literární texty se často zmiňují o haubercích dvojitých nebo trojitých. Otázkou je, jak těmto dokladům rozumět. Naznačovaly snad, že šlo o pevnější propojení většího počtu kroužků, nebo o zesílení vrstev díky tomu, že kroužky byly daleko jemnější? Anebo šlo o dílčí posílení hauberku, například na hrudi? Zpravidla odmítáme představit si možnost, že by rytíř nosil dva hauberky na sobě, a kloníme se k názoru, že tyto informace jsou poplatné epickému rozletu autorů. Syrský šlechtic Usáma ve 12. století přesto vystupoval v takovém odění a jeho příklad se nepokládá za výjimečný. Pochopitelně se ptáme na váhu zbroje, kterou musel unést. Možná šlo o velmi jemné kroužky?
Počínaje 13. stoletím ochranná zbroj ztěžkla. Drátěná tunika byla na exponovaných místech (hruď, paže, záda) zesílená pláty z kovu nebo vařené kůže. Šlo o platovou zbroj, která pokrývala až do roku 1350 tuniku z kroužků stále početnějších, širokých a silných. Nabídla lepší ochranu před údery a výstřely. Představovala zpevněnou zbroj sice těžším, ale její údržba byla jednodušší než u hauberku, který bylo třeba pravidelně „rolovat“ a pomazávat olejem, aby rez neubrala na jeho pružnosti. V půlce 14. století zbroj nazývaná „osvědčená“ chránila účinně proti střelám z luku, ne vak proti střelám z kuše. Drátěná košile přesto nezmizela. Často se používala pod krunýřem nebo jako lehká zbroj. V závěru vývoje v 15. století se objevilo velké „železné“ brnění, zbroj složená z pevných článkových částí, které nabídly maximální ochranu za cenu zvýšené váhy.
 

Zdokonalení zbroje se týkalo také pokrývky hlavy a štítu. V 11. a 12. století převládl model normanský: k „helmici“, kuželovité přilbě z nýtovaných proužků, které často nepokrývaly celou hlavu, se přidával nosník, a na konci 12. století maskovaný kryt obličeje, chránící ho zvláště před údery meče vedenými shora. Přilbice se nosila na čepici z drátěných oček, kterou se v době, kdy móda přála dlouhým vlasům či kštici nad čelem, shrnovaly vlasy nad temeno hlavy. Ve 13. století doplnila přilbici uzavřená válcovitá tzv. hrncová helma s úzkými průzory pro oči, která chránila lépe, ale omezovala zrakové i sluchové vjemy. Hlavně v jižních oblastech musela být opatřená dostatečně velkými otvory přísun vzduchu. Přidávaly se k ní ochranné prvky a různé ozdoby: heraldický chochol, závěs na helmě tzv. batvat, šišák atd. To vše její váhu zvýšilo, a proto se od ní v polovině 14. století upustilo – nahradila ji přilba s pohyblivým hledím.
Mezi různě tvarovanými štíty dominoval v 11. a 12. století normanský model: štít byl dřevěný, potažený kůží, v dolní části špičatý, a měl tvar mandle se silně vyklenutou puklicí. Ve 12. století k němu přibyly heraldické znaky. Dobře chránil tělo, ale neodolal silnému průniku napřaženého kopí. S objevem plátové zbroje ve 13. století se dávala přednost malému štítu nejprve obdélníkovému a poté různých forem, který byl na počátku 14. století opatřen výkrojem, umožňujícím držení kopí. Zavedení brnění zesíleného v levé části nahradilo štít, který zmizel v 15. století. Rytíř byl obrněný od hlavy k patě: měl krátké skládané kalhoty a nákolenice, železné rukavice a nárameníky, na hlavě velkou přilbou s hledím.

Zvykli jsme si na skreslený obraz rytíře nepřemožitelného na koni, ale neschopného jakéhokoliv pohybu na vlastních nohou. Tento obraz vyvrátila sama literatura, přibližující nám rytíře vyhozeného ze sedla, jak často svůj boj završují v roli pěšáků, s mečem nebo sekerou v ruce. Je třeba si uvědomit: váha zbroje takový přístup dovolovala. Hauberk měl asi 12 Kg, což byl jistě značná zátěž, ale její rozložení na celé tělo robustných a dobře trénovaných rytířů jim umožňovalo hýbat se. Boucicaut (maršálek franc. jenž sloužil Janu II. a Karlu V.) na konci 14. století potvrzuje, že díky své tělesné přípravě a tedy síle (dokázal vystoupat na žebřík silou jedné ruky), je s to vyskočit na koně v plné zbroji. Jen zbroj určená pro turnajové klání, která byla velmi masivní a asymetrická, dosáhla váhy 50 Kg, dokonce 70 až 80 Kg, a znemožňovala tak každý jiný způsob boje. Válečné brnění zesílilo také v 16. a 17. století, kdy na něj (marně) očekávala ochrana před ručními střelnými zbraněmi.

Koně, privilegované cíle lučištníků, byli od 12. století chráněni „pokrývkami“, ve 13. a 14. století z drátěných kroužků nebo vařené kůže, skutečným brněním pak v 15. – 16. století. Na hlavě měli plechový náhlavník. Pokrývky a brnění pro koně vedly ke stále delším ostruhám. Rytíř musel pochopitelně vlastnit jezdecké zvíře, lépe dvě, později pět až šest válečných koní (destriers), a jednoho zpravidla dva sluhy, kteří měli povinnost nosit jeho zbraně, starat se o koně a dbát na jejich výměnu v případě, že by rytíř o koně přišel: pod vévodou Vilémem zahynuli u Hastingu tři koně. Zvířata určená pro bitevní pole musela být mohutná a měla být jakýmsi přechodným stupněm mezi koňmi jízdními a tažnými: žádalo se, aby byla rychlá a odolná, cvičená pro útok i bitevní řež. Bojovat v sedle mezka je či ještě hůře koně pro přehlídky či dámy – palefroi, koně tažného nebo soumara znamenalo pro rytíře velké ponížení, kterému, kterému se bohužel ti méně majetní nemohli vyhnout. Rytíř také musel mít k dispozici čeledíny, kteří se starali o koně, a ozbrojené služebníky. Kupříkladu dohoda z Altonu (Douvres) z roku 1101 mezi flanderským hrabětem Robertem II. a králem Jindřichem Anglickým předpokládala, že každý vlámský rytíř, vstupující do služeb anglického krále, s sebou přivede dva zbrojnoše a tři válečné koně. Způsob života rytířů závisel pochopitelně na jejich společenském postavení, ale pokud nejníže postavení rytíř nebyl vydržován svým pánem, musel disponovat nezanedbatelnými prostředky alespoň na to, aby si opatřil nutné vybavení.