Průběh bitev
25. 1. 2010
Středověká bitva
Vždy nešlo vyřešit spor diplomacií nebo výhodným sňatkem. Někdy musely zařinčet meče za ryku válečných rohů oznamujících útok elitních rytířů.
Páteř armády tvořil kvalitní, leč nepočetný panovníkův oddíl. K úspěšnému tažení nebo obraně státu bylo nutné svolat zemskou hotovost. To znemenalo jednotky šlechty a osádky hradů z celé země. Zemská hotovost byla nejpočetnější součástí armády. Občas byli najmuti žoldnéři, Jejich význam byl malý. Nebylo jich mnoho, bojovali za peníze, nikoli za zájmy státu, proto měli malou morálku. Často se v sestavě vojska objevili i vojáci spojenců, většinou spřátelených států.
Středověké vojsko mělo jasnou strukturu. Nejdůležitější složkou byli těžceodění jezdci, vyzbrojení kopím a mečem. Byli to rytíři šlechty (šlechta) a krále. Několikrát početnější, ale nevýznamní, byli pěší bojovníci.
K bitvě mohlo dojít prakticky dvěma způsoby. Spontánně a dohodnutím. Dohodnutí ukazuje vliv rytířských ideálů. Panovníci se dohodli na místě, času, někdy obě vojska táhla spolu, což považuji za perfektní ukázku vojenské cti.Před bitvou se někdy sloužila polní mše, která byla duchovní přípravou na boj. Podpořit morálku měla řeč velitele vojska (panovníka). Odhodlání a statečnost mělo pasování mladých šlechticů, kteří si tuto hodnost měli poté vysloužit ve vítězné bitvě.
K bitvě, vzhledem ke strategii, byl potřeba nečlenitý rovinatý terén. Minimálně 300 metrů na rozjezd a rozvinutí sestavy, právě proto se místo domlouvalo, aby obě strany měli stejné podmínky, což odpovídalo rytířskému pojetí boje.Na počátku bitvy se seřadili do předních linií těžká rytířská jízda, za ně pěchota. Bitvu občas zahájila střelba předsunutých lukostřelců a kušistů, byla většinou bez valných ztrát nepřátel. Poté nebo místo toho následoval útok jízdy proti jízdě nepřátelské - nejimpozantnější výjev středověké bitvy, který rozhodl o osudu bitvy. Útok v sevřeném šiku za mohutného křiku národního hesla a troubení z rohů. Desítky připravených kopí se blížilo cvalem koní proti dalším desítkám. Každý rytíř chtěl ukázat svoji statečnost a zaútočit na nepřátelský šik, co nejdříve. Střet obou stran znamenal jeden z nejkrvavějších okamžiků. Rytíři poté odhodili kopí, tasili meče nebo jiné zbraně na blízko a bitva se změnila na souboje jednotlivých rytířů, které rozhodly. S rozvojem heraldiky si rytíři často vybírali soupeře. Kdo nepřítele zabil nebo shodil ho z koně (na zemi ho dobili pešáci) měl vyhráno a mohl se probít dál do nepřátelské linie.
Někdy vojsko útočilo v klínech, na okraji byli rytíři, uprostřed lehká jízda a pěchota. Klíny se většinou používali při složení armády z více různorodých kontingentů (bitvy v Říši, kde bojovala různá etnika Němců, Češi a další spojenci. Existovala nařízení, zakazující předjíždění rychlejších rytířů ostatní - sestava musela zaútočit s co největší silou.Vyjímečně rytíři z koní sestoupili a bojovali pěšmo. Stávalo se tak při nepřízni terénu. Vydávání rozkazů bylo velmi problematické, prakticky nešlo. Sám velitel byl bojem zaměstnán a šlechta nerada poslouchala něčí příkazy. Právě nedisciplinovanost byla jednou z největších slabin vojska. Přesto nějaká strategie byla. Každé vojsko mělo korouhev se státním znakem, nesl ji významný člověk a byla bráněna skupinou elitních bojovníků. Nacházela se ve středu sestavy a byl na ni veden ze strany soupeře velký tlak. Získání korouhve podpořilo morálku vlastních bojovníků, ničil morálku cizích bojovníků a dezorientoval je. Ztráta pokud neznamenala ovládnutí středu, tak znamenala alespoň zničení elitních bojovníků soka. Při ztrátě korouhve se vojsko začalo rozpadat, nejdříve začala pěchota utíkat a za ní se poté probíjeli i rytíři. Menší korouhve měli národní kontingenty a významní šlechtici. Další taktickou součástí bylo troubení z rohů, to oznamovalo důležité přesuny vojsk (útok, útěk)
Čato byla vytvořena záloha, nebyla přiliš početná, ale složena z dobrých rytířů, její zásah mohl bitvu rozhodnout. Její vytvoření bylo problematické, protože žádný šlechtic nechtěl neútočit od začátku. Její velení bylo svěřeno dobrému vojevůdci nebo významnému šlechtici.
Pokud nezasáhla pomoc spojenců nebo nějaká další významná událost, vítězství bylo podmíněno kvalitou bojovníků, vůli po vítězství, morálkou, ale i štěstím.
Bitva končila porážkou jedné strany, která začala utíkat. Strategický ústup nebyl možný, protože bojovníci v předních liniích to považovali za útěk a začali utíkat také, s sebou strhli i ustupující. Vítěz potom drancoval soupeřův tábor a také jeho zemi a odvezl si domů většinou bohatou kořist (někdy zajatci byli osídleni na vlastním území). Se zajatými šlechtici se jednalo slušně. Kvůli špatné medicíně a hygieně zemřelo mnoho válečníků na často i banální zranění a infekci. Početné ztráty vždy zaznamenala pěchota drcená jízdou.
Páteř armády tvořil kvalitní, leč nepočetný panovníkův oddíl. K úspěšnému tažení nebo obraně státu bylo nutné svolat zemskou hotovost. To znemenalo jednotky šlechty a osádky hradů z celé země. Zemská hotovost byla nejpočetnější součástí armády. Občas byli najmuti žoldnéři, Jejich význam byl malý. Nebylo jich mnoho, bojovali za peníze, nikoli za zájmy státu, proto měli malou morálku. Často se v sestavě vojska objevili i vojáci spojenců, většinou spřátelených států.
Středověké vojsko mělo jasnou strukturu. Nejdůležitější složkou byli těžceodění jezdci, vyzbrojení kopím a mečem. Byli to rytíři šlechty (šlechta) a krále. Několikrát početnější, ale nevýznamní, byli pěší bojovníci.
K bitvě mohlo dojít prakticky dvěma způsoby. Spontánně a dohodnutím. Dohodnutí ukazuje vliv rytířských ideálů. Panovníci se dohodli na místě, času, někdy obě vojska táhla spolu, což považuji za perfektní ukázku vojenské cti.Před bitvou se někdy sloužila polní mše, která byla duchovní přípravou na boj. Podpořit morálku měla řeč velitele vojska (panovníka). Odhodlání a statečnost mělo pasování mladých šlechticů, kteří si tuto hodnost měli poté vysloužit ve vítězné bitvě.
K bitvě, vzhledem ke strategii, byl potřeba nečlenitý rovinatý terén. Minimálně 300 metrů na rozjezd a rozvinutí sestavy, právě proto se místo domlouvalo, aby obě strany měli stejné podmínky, což odpovídalo rytířskému pojetí boje.Na počátku bitvy se seřadili do předních linií těžká rytířská jízda, za ně pěchota. Bitvu občas zahájila střelba předsunutých lukostřelců a kušistů, byla většinou bez valných ztrát nepřátel. Poté nebo místo toho následoval útok jízdy proti jízdě nepřátelské - nejimpozantnější výjev středověké bitvy, který rozhodl o osudu bitvy. Útok v sevřeném šiku za mohutného křiku národního hesla a troubení z rohů. Desítky připravených kopí se blížilo cvalem koní proti dalším desítkám. Každý rytíř chtěl ukázat svoji statečnost a zaútočit na nepřátelský šik, co nejdříve. Střet obou stran znamenal jeden z nejkrvavějších okamžiků. Rytíři poté odhodili kopí, tasili meče nebo jiné zbraně na blízko a bitva se změnila na souboje jednotlivých rytířů, které rozhodly. S rozvojem heraldiky si rytíři často vybírali soupeře. Kdo nepřítele zabil nebo shodil ho z koně (na zemi ho dobili pešáci) měl vyhráno a mohl se probít dál do nepřátelské linie.
Někdy vojsko útočilo v klínech, na okraji byli rytíři, uprostřed lehká jízda a pěchota. Klíny se většinou používali při složení armády z více různorodých kontingentů (bitvy v Říši, kde bojovala různá etnika Němců, Češi a další spojenci. Existovala nařízení, zakazující předjíždění rychlejších rytířů ostatní - sestava musela zaútočit s co největší silou.Vyjímečně rytíři z koní sestoupili a bojovali pěšmo. Stávalo se tak při nepřízni terénu. Vydávání rozkazů bylo velmi problematické, prakticky nešlo. Sám velitel byl bojem zaměstnán a šlechta nerada poslouchala něčí příkazy. Právě nedisciplinovanost byla jednou z největších slabin vojska. Přesto nějaká strategie byla. Každé vojsko mělo korouhev se státním znakem, nesl ji významný člověk a byla bráněna skupinou elitních bojovníků. Nacházela se ve středu sestavy a byl na ni veden ze strany soupeře velký tlak. Získání korouhve podpořilo morálku vlastních bojovníků, ničil morálku cizích bojovníků a dezorientoval je. Ztráta pokud neznamenala ovládnutí středu, tak znamenala alespoň zničení elitních bojovníků soka. Při ztrátě korouhve se vojsko začalo rozpadat, nejdříve začala pěchota utíkat a za ní se poté probíjeli i rytíři. Menší korouhve měli národní kontingenty a významní šlechtici. Další taktickou součástí bylo troubení z rohů, to oznamovalo důležité přesuny vojsk (útok, útěk)
Čato byla vytvořena záloha, nebyla přiliš početná, ale složena z dobrých rytířů, její zásah mohl bitvu rozhodnout. Její vytvoření bylo problematické, protože žádný šlechtic nechtěl neútočit od začátku. Její velení bylo svěřeno dobrému vojevůdci nebo významnému šlechtici.
Pokud nezasáhla pomoc spojenců nebo nějaká další významná událost, vítězství bylo podmíněno kvalitou bojovníků, vůli po vítězství, morálkou, ale i štěstím.
Bitva končila porážkou jedné strany, která začala utíkat. Strategický ústup nebyl možný, protože bojovníci v předních liniích to považovali za útěk a začali utíkat také, s sebou strhli i ustupující. Vítěz potom drancoval soupeřův tábor a také jeho zemi a odvezl si domů většinou bohatou kořist (někdy zajatci byli osídleni na vlastním území). Se zajatými šlechtici se jednalo slušně. Kvůli špatné medicíně a hygieně zemřelo mnoho válečníků na často i banální zranění a infekci. Početné ztráty vždy zaznamenala pěchota drcená jízdou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář