Lučištníci
Lučištníci 11. až počátku 13.století
Ačkoli se význam pěších bojovníků ve 12. století ztrácí pod kopyty koní těžkých jezdců, některé složky pěchoty si své důležité postavení podržely prakticky celý středověk - mezi nimi pak nesporně střelci z luků a kuší. V první části se však v jejich popisu, výbavě a postavení zaměříme především na 11. až počátek 13. století.
Bojové nasazení střelců bylo velmi široké, od polních střetů přes obléhání fortifikací protivníka, po obranu vlastních pevností. Střelci, s výjimkou jízdních o kterých bude zmínka jinde, bojovali pěší a v polním střetu zpravidla zahajovali bitvu mohutnými salvami do řad nepřítele. Poté se buď z bojiště stáhli nebo bojovali za těžkooděnci jako řadová pěchota. Nevýhody lehké ochrany a slabší výzbroje dostatečně vynahradila fortifikace, držící střelcům nepřítele od těla a tak se úspěšně uplatňovali zejména při obraně opevněných míst.
Lukostřelba i střelba z kuše, stejně jako šerm a jízda na koni, patřila také do běžného výcviku a umění feudála, ale ten se k podobným zbraním uchyloval v boji spíše zřídka a to většinou při obraně pevností. V otevřeném polním boji byla jeho síla především na koni v řadách těžké jízdy a i opěšalý dával přednost poboční zbrani, luk i kuši považoval do jisté míry za zbraň sobě nedůstojnou. Luky a kuše však šlechta ráda a hojně používala k lovu.
Elitní lukostřelecký oddíl
Od 15.stol. byli oddíly střelců páteří všech armád, a málokomu se podařilo protivníka, jenž disponoval velkou lučištnickou jednotkou porazit. Přesto je úloha lukostřelců v rekonstrukcích bitev zanedbávána a neprávem podceňována.
Rozhodl jsem se pokusit zorganizovat, z příznivců lukostřelby - lukostřelecký oddíl, který by byl nejen vycvičený ve střelbě, ale i v přesunech po bojišti, taktice a strategii.
Není to jednoduché, ale při pohledu na velké množství lukostřelců (Libušín) kde půlka jsou ženy v dlouhých šatech, které se hodí spíše na ples nebo k plotně, mě jímá hrůza kam až lukostřelba došla.
Nejsem proti když v jednotce bude žena (mužů se nám v poslední době nedostává a ženy se chtějí když už ne v šermu, tak aspoň v lukostřelbě, mužům vyrovnat), ale určitě nesmí nikdo na pohled poznat že je to ženská.
S výcvikem to bude složitější, protože těžko se můžeme pravidelně scházet a cvičit. Nicméně můžeme využít výhodu toho, že každý lukostřelec může trénovat (střelbu) sám. Naučit se přesunovat a reagovat na povely to se dovede naučit za den - k tomu stačí když se sejdeme tak dvakrát do roka, třebas na takovém to turnaji popřípadě na nějaké větší bitvě.
Co se týká výzbroje, je to jednoduché (luk + šípy) o šípech s bambulí bychom se dohodli které jsou nejlepší, abychom pak případně stříleli všichni stejně.
Výstroj bych zprvu nechal na každém zvlášť, každej nejlíp sám ví co mu vyhovuje, avšak dlouhé šaty, popřípadě barevné a křiklavé oblečení s dlouhými pachy, myslím určitě nebude to pravé.
Organizačně počítám že celá jednotka může čítat cca 20 mužů z nichž střelci z luku budou stát ve dvou řadách (pro lepší manévrovost), tyto jednotky se mohou soustřeďovat do větších celků.