Křižáci – zbraně, zbroj, způsob boje

 Křižácká armáda, která vyrazila na první křížovou výpravu, připomínala rozlehlé město chatrčí na pochodu. Přímo v armádě doprovázely nejvyšší šlechtice jejich manželky a rodiny, které pochopitelně potřebovaly komorné, služebnictvo,kuchaře, pážata, duchovní a hudebníky. V tak různorodém vojsku se pochopitelně vyskytovala nepřehledná řada různých typů válečníků. Jeho páteř však tvořila těžká jízda: šlechtici – vlastníci půdy, rytíři a další ozbrojenci, které vybavil pán, jemuž sloužili.

Zpočátku nosili rytíři odění (hauberk) s rukávy až k loktům, dosahující až po kolena a od pasu rozparky rozdělené tak, aby usnadňovalo jízdu na koni. Odění bylo ušito z kůže nebo silného plátna s hustě našitými železnými kroužky – tzv. falérový typ zbroje. Pod ním nosili dlouhou vlněnou nebo plátěnou košili (gambeson) s dlouhými rukávy až k zápěstí, často vatovanou a podšitou, aby částečně zachytila sílu úderu. Nemohla sice nahradit kroužkové odění, avšak mohla svést úder stranou. Rytířovy nohy byly kryty silnými punčochami (chausses) zhotovenými obvykle z plátna prošitého koženými řemínky. Někteří jezdci používali punčochy z kroužkového pletiva. Hlavu měl křižácký rytíř krytou kuželovitou helmicí s vyčnívajícím nánosníkem (tzv. normanského typu). Často používali také jen kroužkovou kapuci. Pod přilbou či kapucí nosili koženou čapku (batvat), aby si neodírali hlavu a také jako doplňkovou ochranu proti úderu. „Mimo službu“ nosili většinou barety ve všech možných barvách kromě žluté, vyhrazené pro židy. Štít jim dosahoval až pod ramena, měl mandlovitý tvar a na koni ochraňoval jezdce z levé strany od hlavy až k patě, když bojoval kopím drženým po pravé straně. Kopí na dřevěné násadě, obvykle z jasanu nebo borovice, mělo železný hrot a železný nákružek na rukojeti, kde chránil před úderem ruku držící kopí. Další důležitou částí výzbroje byl jednoruční meč s jednoduchou rovnou záštitou a hlavicí. Hlavice mečů mívaly zpočátku většinou tvar paraořechu, postupně však hlavice dostává tvar mince a toto provedení zůstává jednoručním mečům v podstatě až do 15. stol. Meč byl pro křižáka nejen zbraní, ale i jakýmsi symbolem jeho rytířského stavu a (držen z opačné strany) i křížem, který se rytíř zavázal následovat a za který bojoval proti nevěřícím. Místo meče měli někteří rytíři bojové kladivo, sekeru nebo palici či biják, každý však nosil za pasem na pravé straně dýku. Řadoví vojáci nosili v podstatě podobnou, ale méně honosnou zbroj. Nesměli nosit rytířský meč, a tak používali jiné zbraně. Jezdili většinou na malých konících, zatímco rytíři měli skutečně velké a těžké válečné koně. Lučištníci, kopiníci a jiní pěšáci následovali svého rytířského pána, aby dobíjeli jeho oběti a podporovali ho při postupu vpřed. Jedním z nejdůležitějších družiníků rytíře byl jeho panoš, který měl za úkol starat se o pánova koně a v boji podával rytíři nová kopí za ta, která už stačil zlámat. Panoš ručil pánovi za jeho koně doslova svou hlavou, neboť kůň byl pro rytíře mnohdy tím nejcennějším co měl a navíc rytíř bez koně byl téměř nebojeschopný.

Křižáci brzy napodobili Saracény a pokryli si kovové části zbroje látkou, aby je chránila před rozpálením kovu slunečními paprsky. Z tohoto odění se vyvinul varkoč (zbrojní kabátec), na který si rytíři začali malovat heraldické symboly dle příslušnosti k určitému rytířskému řádu či dle vlastních rodových znaků či rodových znaků svého lenního pána. Móda se rychle rozšířila po Evropě. Varkoč však již nesloužil k ochlazení zbroje, ale k reprezentaci rytíře. Byl – stejně jako rytířův štít a prapor – vyveden v rodových barvách, někdy na něm byl i rytířův znak – erb. Varkoč se nosil výhradně přes zbroj, přesto však býval mnohdy ušit z velmi kvalitních látek aby signalizoval bohatství a moc nositele.

Později začali rytíři nosit celokroužkové odění, obličej a hlavu si chránili kbelcovou helmou s úzkým průzorem a vesměs si začali chránit i celé nohy obrněnými kroužkovými punčochami. Lepší ochrana, těžší zbraně a silnější koně do jisté míry vyrovnávaly přednosti Saracénů – pohyblivost, pružnost a rychlost. Saracénské šípy  byly pro rytíře nebezpečné jen na malou vzdálenost. Muslimští kronikáři zaznamenali, že řada rytířů byla zasažena tolika šípy, že vypadali jako ježci, a přece zůstali nezraněni. Avšak hodně křižáků bylo zabito nebo zajato, když museli sesednout z koně zraněného šípy.

Úspěch křižáků spočíval především v jízdním útoku v semknuté formaci, která před sebou drtila všechno živé svou vahou a zblízka bojovala kopími, meči nebo sekerami. Křižáci postupně do svých oddílů zavedli i jízdní lučištníky a kombinací úderu těžké jízdy, střelby z luků a kuší a pomalé, ale obrněné pěchoty často vítězili i nad mnohem početnější armádou.

Vojáci na obou stranách prokazovali mimořádnou osobní statečnost. Horké podnebí, hlad a žízeň často v křižácích vyprovokovaly davovou hysterii, jako v Antiochii, kde byli křižáci obklíčeni dvousettisícovou muslimskou armádou. Ve městě se zoufale zhoršovaly životní podmínky, když mnich Petr Bartolomějský začal vyprávět, že se mu zjevil svatý Ondřej a řekl mu o kopí, kterým byl probodnut Ježíš na kříži a které je ukryto v kostele sv. Petra v Antiochii. Při prohlídce kostela skutečně našli zrezavělé kopí, které bylo okamžitě přijato jako Svaté kopí a příslib vítězství. Nesouce svatou relikvii vypochodovali křižáci za zpěvu z hlavní městské brány. Saracéni je ihned ze všech stran napadli, ale nebyli je schopni zastavit a zahnat zpět ani přesilou, ani zbraněmi. Když pak začali křižáci volat, že vidí, jak jim svatý Jiří s jezdci na bílých koních sjíždí z okolních pahorků na pomoc, dali se Saracéni na ústup a nakonec začali ve zmatku utíkat. V tom, jestli křižákům přijel skutečně na pomoc svatý Jiří, jestli bylo vojsko sv. Jiřího jen výplodem rozjitřené fantazie či jestli to bylo vojsko muslimů, kteří byli nepřáteli Saracénů obléhajících město, se historické prameny rozcházejí.

Dalším zajímavým aspektem křižáckých válek bylo z vojenského hlediska časté obléhání, spojené s dálkovým odstřelováním pomocí válečných strojů – různých druhů praků, samostřílů a jiných vrhacích strojů, kterými se rozbíjely pevné hradby. Nevrhaly se jen kameny, ale i mrtvoly vojáků a koní, často infikované nákazou, nebo také s oblibou fekálie. Pak se ke zdem pevností přistavovaly ohromné Beffroisovy dřevěné věže, ze kterých na hradby útočily oddíly ozbrojenců. Tyto věže byly často vyšší než hradby , pohybovaly se na dřevěných kolech a jejich posádky vystřelovaly na obránce zapálené šípy a vrhaly balvany a duté koule s rozehřátou smůlou a řeckým ohněm. Obránci tomu museli čelit tak, že potahovali dřevěné stavby koňskými kůžemi polévanými vodou. Na nejvyšších patrech obléhací věže se nacházeli lučištníci, zatímco o patro níž byli útočníci, kteří se snažili dostat po můstcích na hradby. Při současném nasazení většího počtu věží na několika místech nebyli obránci obvykle schopni útočníky zastavit.

Jakmile město padlo, následovalo vraždění, loupení, drancování a násilnosti, a to bez ohledu na to, zda byli útočníky muslimové nebo křesťané. Mnohdy tak byla vyvražděna celá města a to včetně žen a dětí